Jak nás vidí kamarádi ...

 

               "Prší tady dvě stě dní v roce a zbytek - zbytek mrholí." To říkávají žertem lidé žijící v krajině kolem řeky Ohře. Je sice zjizvená dolováním a průmyslem, ale z civilizace stačí udělat pár kroků do romantických údolí nebo na stráně Slavkovského lesa či Krušných hor a pokusit se poodhalit tajemství starých kempů. Až budete číst letopočty vyřezané do rozpraskaných totemů, které zde stojí jako svědci krásných chvil a kamarádství, přiložte ucho na některý z těch zdobených kmenů. Možná v něm jakoby z dálky zaslechnete doznívat tenkrát ještě překližkové kytary Wabiho Daňka, Kiďáka a mnoha dalších. I moji. Možná budete mít štěstí a na závěr tohoto tichého koncertu Vám "Vlajku" zahrají Roháči.

              Dnes, po jejich již více než patnáctiletém společném pronikání do srdcí všech příznivců trampského muzicírování, je myslím zbytečné rozepisovat suchá čísla a fakta nebo statistiky a zásluhy skupiny. Pro Roháče je cesta jejich písniček mezi Vás prostřednictvím hudebních nosičů samozřejmě malým svátkem. Každá z nich proto místo battle-dressu nebo maskáče dostala hezký slušivý kabát. S písničkami Roháčů je to ale zrovna tak jako s dobrými lidmi. Zůstávají stejné v jakémkoli kabátě.

Láďa Kučera - Huberťák 1990 .


              V časech Londonovy zlaté horečky táhly tisíce dobrodruhů horskými pralesy k Dawson City. Ze západu tam bylo možno dorazit jen po divokém proudu horního toku Yukonu. Muži, kteří se probili pustinou až k němu, začali proto na jeho březích hned stavět plavidla. Na většině plavidel bylo vidět, že nevznikla v profesionálních loděnicích. Musela však být natolik pevná, aby  proplula vražednými peřejemi Five fingers a dál do zlatokopeckého kraje. Zdaleka ne všichni muži to dokázali.

               Písničky Roháčů ta yukonská plavidla připomínají. Je na ně spolehnutí. S tím, kdo jim věří, dokážou proplout pralesem otupění a zabijáckými peřejemi civilizace až do krajin, na které mnozí z nás dávno zapomněli. Jsou to kraje průzračné, kde dosud muže zdobí čest, dívku čistota a kde pravda zůstává pravdou. Písničky zpívané v tom, kraji voní dřívím vodou, hlínou, večerní trávou. Víra Roháčů je pevná, proto ani po desetiletích nepodléhá módě. Hory a oblaka, stromy a lesní zvěř se taky nemění. Roháči netouží dokazovat svým fandům, že jsou jiní, než byli vloni, že jdou stále vpřed, aby je kritika pochválila. Roháči nikdy nezanášeli do svého zpívání upocené manýry sportovních hřišť. Spíš se vždycky starali, aby jejich písničky oslovily lidi stejné krevní skupiny. To se jim podařilo.

              V roce 1990 získali Roháči Zlatou portu. Zasloužili si ji nejmíň o desetiletí dřív. K čemu však oficiální pocty právě v tomhle žánru? Významnější je, že písničky z repertoáru Roháčů rozléhají se už léta po Čechách, po vodáckých hospodách a u trampských ohňů. Až Vás jejich písničky osvěží jako sklenice piva na letním vandru. Nebo jak přívětivý oheň, u něhož se dobře vzpomíná a sní.

Zdeněk Šmíd 1994.


               K muzice jsem měl vždycky blízko. Mí předkové v mužské linii byli po tři generace kantory (rozuměj varhaníky) v novorolském kostele a táta hrál v kostele chodovském .Občas já s ním. Na housle. Měl jsem to štěstí (!?), že jsem od padesátého roku pobýval v Sokolově a zažil nejen vznik Sokolovského Dostavníku, ale i obsahový i hráčský vzestup úrovně trampských kapel a písničkářů. A potom, někdy v polovině let sedmdesátých jsem klopýtl o loketské Roháče. Přesto, že jsem tou dobou chodil ven jako samotář, zřejmě k tomu muselo dojít. Bylo to osudové.

               Písně, které zpívali a to, jak je zpívali, mě vrátily opět do houfu. Do houfu, ne do davu. Jaké jsou i jejich písně, už  popsal výstižně kamarád nejpovolanější - Zdeněk Šmíd. K jejich druhé desce napsal, že jejich písně oslovují lidi "stejné krevní skupiny". Tak jest. Mám za to, že nenajdete trampskou kapelu, která si napsala tři vlastní písně o horách a horolezcích. Tohle se mě osobně dotýká. Když jsem se před čtyřmi roky vrátil z Nepálu, Ríša Melichar právě dopsal "Čtrnáct trůnů". Byl jsem jedním z prvních, kteří tu věc slyšeli a nějak těžce se mi  polykalo. Vy, kteří lezete ji pozorně poslouchejte. Vy, kteří nelezete taky.

               O písničkách Roháčů, už bylo řečeno skoro všechno. Nemohu nedodat, že jejich písničky jsou přitažlivé - mají nápad, humor, a vkus. A, že Roháči všem, kteří poslouchají, zpívají s radostí, z radosti a pro radost.

Siegfried Sigi Siegert 1997 .


              25 let - to je pěkný štůstek kalendářů. A každý z nich by mohl vyprávět.

              První z nich by určitě vzpomněl pár nadšenců, kteří se sešli, aby si společně zazpívali. Domluvili se, že si budou říkat Roháči z Lokte, a že budou na pódiu zpívat písničky, které zpívají v lese u ohně.

              Další kalendáře by vyprávěly o spoustě nádherných lidí, kteří kdy Roháčům překřížili cestu a kteří se stali kamarády na věky věků. O tom, že když už si člověk myslí, že ho jen tak nic nerozhází, rozklepou se mu kolena před plným Lochotínem. že dvě holky se tetelí na pódiu, neví co s rukama, kam se podívat a děsně jim to sluší, zatímco tři zralí a opráskaní chlapi vedle nich mají mokrý oči a vůbec ne proto, že jim do nich perou halogenový reflektory. Jen kvůli takový maličkosti, že jim Mirek Kovařík strká do rukou dvě keramický patlaniny, který kdysi někdo nazval PORTOU a ZLATOU PORTOU.

              Určitě by přišla řeč i na štěstí, které Roháče potkalo třeba v podobě Jardy Studenýho, Kiďákových písniček nebo fantastických lidí, kteří vymění předvánoční siestu za vydýchaný sál loketského hradu a přijdou si na vánoční koncert Roháčů zabroukat společně pár koled a známých písniček.

Lubomír Ríša Melichar 2000.